Filosofie jógy

Jóga je jedním ze šesti daršan, filosofických koncepcí, které různými způsoby osvětlují základní principy života. Tyto daršany vznikly v klasickém období cca 200 př.n.l. – 500n.l. Slovo jóga se však objevuje už v letech 800 – 600 př.n.l. v Upanišadách, nejdůležitějších textech védské literatury a nejstarší zobrazení jógina pochází z 3.tisíciletí př.n.l. Před naším letopočtem, v letech 500 – 200 byla sepsána Bhagavadgíta, v níž jsou definovány čtyři cesty jógy vedoucí k osvícení.

Co bylo na počátku všeho? Co jsme a odkud pocházíme? Jóga vidí na počátku všeho jednotu dvou neoddělitelných principů. Jedním je věčný nikým nestvořený duch (porúša), druhým je hmota či prvotní přírodní energie (prakrtí), jejímž základem je energie. V období před počátkem byly oba principy vyrovnané a byly svými protiklady. Vědomí bylo nehmotné bez možnosti pohybu. Hmota byla nevědomá, ale skrývala v sobě dynamiku pohybu. Jevový svět povstal v okamžiku, kdy byla jednota narušena. Prostoupení obou principů znamenalo počátek vydělování entit za pomoci tří základních kvalit přírody – gun – sattva, radžas a tamas. Porúšové jsou odsouzeni ke koloběhu znovuzrození (sanskára) dokud nedojdou pomocí meditace správného poznání a tak nedosáhnou vysvobození.  Porúšové jsou pasivní, jsou vtaženi do hmoty a jsou zahaleni gunami, sami sebe nepoznávají.

Věčný řád, kterému vše ve světě podléhá  je dharma. Působí jako řečiště, které každého zavazuje konat v intencích jeho karmy, jeho rodiny, sociálního postavení či období života. Kdo se pokusí vychýlit mimo koryto, ztratí opory svého života. Dharma je povinnost, kterou musíme poznat a přijmout, je jedním ze čtyř cílů života. Dalším cílem je artha, která souvisí s touhou vlastnit a hromadit. Jakmile překonáme  touhu vlastnit, strach z nedostatku, naplníme první z cílů. Další, káma, se týká emocionálních a smyslových prožitků. Emoce a tužby nejsou ničí špatným a je třeba je vyplnit, ale již se k nim nevracet. Dharmu, jak již bylo zmíněno, je nutno přijmout jako svou povinnost jako něco, co dává životu řád a drží ho pohromadě. Posledním cílem je mokša neboli konečné vysvobození, vykoupení z koloběhu znovuzrození. Ve stavu nejvyššího poznání se člověk zbaví pout karmanu a zůstává ve spojení s brahman.

Pojem Brahman označuje nejvnitřnější podstatu veškeré skutečnosti, transcendentní božský zdroj. Leží zcela mimo lidské mysli i rozumu, proto se mu nepřisuzuje žádné jméno ani tvar. Brahman je samozářící, celistvý, ničím nepodmíněný princip. Bývá označován jako To, neboť je mimo rody, nedvojný. Nedá se popsat, označuje se jako sat-čit-ánanda, absolutní bytí, absolutní vědomí. Nazýváme ho neprojeveným božstvím. Je nekonečný v tom smyslu, že je základem pro vše konečné, je věčný, neměnný. Jeho pravou podstatu zakrývá iluze mája. Díky ní máme pocit, že jsme skuteční jedinci a vůbec si neuvědomujeme svou božskost. Paradoxem maji je, že přestože nás vede k zapomnění na naši vnitřní podstatu, jejím cílem je, abychom poznali, že jevový svět je klamný a jediné existující je to božské. Odrazem  brahman v máji je projevené božství, bůh s přívlastky Íšvara. Je podobou boha, kterou člověk dokáže svou myslí zachytit. Je učitelem, který člověku pomáhá na cestě poznání. V hinduismu převládá pojetí trimúrti, kdy Íšvara jako tvůrčí princip bývá nazýván Brahma, jako udržující princip Višnu a jako přeměňující a ničící aspekt Šiva.

Nejvnitřnější podstata člověka, které je totožné s podstatou veškerenstva je Átman. Je to čiré vědomí (kosmický porúša), které sídlí v hmotném těle, ale nepodílí se na jeho činnosti, zůstává pozorovatelem. Je duchovní podstatou člověka. Člověk si svou podstatu neuvědomuje a ztotožňuje se svým tělem, myšlenkami, egem či smysly. Átmán je jen jeden, neměnný a stále stejný. Lidí je však mnoho, a proto mluvíme-li o jeho podobě v člověku, používáme termín džívátmán čili individualizované vědomí. Vědomí se spojilo s egem, získalo kvality mysli a splynulo s tělem. Tělo však užívá jen jako nástroje. V každém těle, v kterém džívátmán  přebývá, se člověk pociťuje jako osoba čili džíva, která se pociťuje jako „ já“, tedy něco odděleného od brahman. Je smrtelná, putuje jen s konkrétním tělem.  Člověk je tedy spojením smrtelné a nesmrtelné složky. Smrtelná složka umožňuje nabývat nových kvalit a tím vyčerpávat karman. Vztah mezi džívátmanem a jeho konkrétním ztělesněním v jednotlivém zrození, džívou, mezi věčným a omezeným přibližuje následující citát z Bhagavadgíty:

„Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne – je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, je-li zabito tělo. Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná. Duše nemůže být nikdy rozsekána žádnou zbraní, spálena ohněm, rozmočena vodou ani vysušena větrem. Existuje trvale, je všudy přítomná, stálá, nehybná a věčně stejná. Je řečeno, že duše je neviditelná, nepochopitelná a neměnná. Když to víš, neměl by ses rmoutit kvůli tělu.“

V souvislosti se smrtelnou a nesmrtelnou složkou je člověk chápán jako mnohorozměrná bytost, která je tvořena z několika rovin. Zatímco v Evropě mluvíme o tělu, mysli případně duši, v indické tradici mluvíme o pěti tělech či obalech (kóše). Džívátmám je obklopen jemnými obaly, které se prostupují a mísí. Jsou atomické povahy a vibrují. Všichni lidé mají stejný počet obalů, ale jejich obaly se liší kvalitou této vibrace. Do těchto obalů je zahalen  atmán, který zůstává neměnný. Proto jsou si lidé rovni – mají v sobě stejnou božskou jiskru.

Nejběžnějším dělením je rozlišování tří těl a v rámci nich pět obalů (paňča-kóša). Každý vyšší obal obaluje všechny nižší.

Nejnižším tělem je hrubé nebo hrubohmotné tělo. Je kompletně smrtelné. Zahrnuje dva obaly:

Annamaja-kóša je obal potravy, je to naše fyzické, buněčné tělo. Je ze všech těl nejhutnější. Jeho funkci lze ovlivnit správnou stravou, sebekázní a cvičením. Skládá se z pěti prvků: éter, vzduch, oheň, voda a země.

Pránamaja-kóša je obal vitality. Je to obal, který je tvořený vitální energií (pránou), neboli tím, čím prána proudí (nádí). Obsahuje čakry, ale práce s nimi ovlivňuje i vyšší těla. Umožňuje činnost orgánů, oživuje tělo. Jeho hmotným projevem je dýchání. Tento obal lze ovlivňovat nebo léčit akupunkturou, cvičením ásan a správným dýcháním.

Druhým tělem je jemné nebo jemnohmotné tělo. Je jenom částečně smrtelné. Také zahrnuje dva obaly:

Manómaja-kóša je obal mysli. Je to schránka myšlení, napojená na nižší mysl (manas), která nevede k pravému poznání. Pouze přijímá smyslové podněty, je to prvotní informace o stavu našeho okolí. Vedle manasu tvoří tento obal i pět smyslových orgánů (džanendrije): čich, hmat, sluch, chuť a zrak, a pět orgánů konání (karmendrije): řeč, úchop, pohyb, vylučování a rozmnožování. Pracuje také s emocemi a touhami, ale pouze povrchně. Manómaja-kóša je smrtelná.

Vidžňánamája-kóša je obal intelektu. Je schránkou inteligence a je tvořen vyšší myslí (buddhi). Buddhi je propojeno s manasem, odkud přichází vjemy, které jsou dále zpracovávány. Buddhi je jasný rozum, schopnost abstraktně myslet. V buddhi sídlí karma (shromažďuje zkušenosti z minulých vtělení), a proto je tento obal nesmrtelný, zatímco manas a ego smrtelné jsou. Buddhi musí mít pod kontrolou ego. Zatímco schopnost vidět je manas, rozhodnutí, na co se podívám, je buddhi. Pokud má člověk buddhi málo rozvinuté, ulpívá na věcech.

Posledním třetím tělem je kauzální nebo příčinné tělo (kárana šaríra). Toto tělo je na úrovni Prány a je nesmrtelné. To, co je v tomto těle, přechází do dalších životů. Nejsou tam například vzpomínky. Ty se smrtí ztrácíme. V tomto těle jsou uloženy schopnosti člověka, všechno s čím je schopen pracovat, tzn., že u každého člověka je jinak naplněno. Jsou zde také naučené vzorce jednání (vásány), kterých je třeba se zbavit, protože jsou překážkou na cestě zdokonalování člověka. S tímto tělem lze pracovat jenom v případě, že umíme pracovat s nižšími těly. Má pouze jeden obal:

Ánandamaja-kóša je nejvyšší obal, obal blaženosti, kosmického vědomí, který pohlcuje všechny nižší obaly a proniká je blažeností.

Neoddělitelnou součástí indické filosofie je zákon karmy, podle kterého je lidský život článkem v řetězci životů a štěstí v životě závisí na skutcích vykonaných v předešlých životech a v životě současném. Ve védách je karma označena jako zákon příčiny a následků činů. Každý čin, slovo a myšlenka zanechává otisky v mysli (samskára). Protože způsob prožívání světa je určován obsahem naší mysli, negativní otisky nevyhnutelně vedou k budoucímu utrpení a pozitivní otisky vedou ke štěstí a spokojenosti. Každý člověk má svobodnou vůli a tím je strůjcem svého osudu. Jsou tři druhy karmy. V  minulosti vznikl  prarábda karman, který se projevuje v současném životě, druhým je sančita karman, který se v minulosti nashromáždil, ale ještě se nestačil projevit a čeká na vhodnou příležitost. Poslední je tzv. agámí karman, který vzniká na základě současného konání a projeví se někdy v budoucnu. Sansára čili reinkarnace znamená putování a úzce souvisí s karmovým zákonem. Koloběh neustálého rození, smrti a nového zrození trvá tak dlouho, dokud nedojde k vyčerpání karmy. Jediný způsobem, jak se vymanit z koloběhu životů je zažít, co je naší podstatou. Skutečným poznáním pravdy se nazývá anabhúti a je intuitivním uchopením pravdy. Člověk, který přistoupil k anabhúti již odložil hledání ve vnějším světě a obrátil svou pozornost do sebe. Tak člověk objevuje svou božskou podstatu – átman.